Psík mývalovitý je méně známý druh psovité šelmy, který je u nás poměrně běžným invazivním druhem. Svým vzhledem se podobá mývalovi, je však o dost plašší. I přesto se může jednat o nevítaného škůdce na našich zahradách. Podívejme se blíže, jak psík mývalovitý vypadá, odkud pochází, čím se živí a jak ho vyhnat z pozemku, pokud začne páchat škody.
Jak vypadá psík mývalovitý
Psík mývalovitý je středně velký savec se zavalitým tělem dlouhým přibližně 50–70 cm a hmotností mezi 4–10 kg. Jeho jedinečný vzhled je definován šedohnědou srstí, která je hustá a měkká, hlavně v zimě, kdy srst podrůstá hustou podsadou.
Hlava je poměrně velká se zaoblenou tlamou a malými ušima. Charakteristickým rysem je také jeho ocas, který je dlouhý, svěšený dolů a pokrytý hustou dlouhou srstí, podobně jako zbytek těla.
Oči psíka mývalovitého jsou převážně tmavé barvy, s lehce šikmým a lstivým výrazem. Tlapky jsou krátké, ale silné, s ostrými drápy, které mu umožňují vyhrabávat potravu i v nejméně přístupných místech.
Jeho celkový vzhled je poměrně neobvyklý a odlišuje se od většiny ostatních psovitých. Blízkými příbuznými jsou lišky a vlci, nicméně svým vzhledem připomíná spíše mývala z čeledi medvídkovitých.
Psík mývalovitý vs. mýval
Jak tyto dva druhy rozeznat od sebe? Pokud je uvidíte přímo vedle sebe, jistě na první pohled poznáte psíka od mývala. V přírodě už to ale pro laika není tak jednoduché. Zaměřte se na dvě věci, masku a ocas.
| Znak | Psík mývalovitý | Mýval |
|---|---|---|
| Ocas | Jednobarevný, stejný jako zbytek srsti | Výrazně pruhovaný |
| Obličejová maska | Méně výrazná | Světlá, se dvěma tmavými skvrnami kolem očí |
Zajímavosti a další informace o psíku mývalovitém
Výskyt a přirozené prostředí
Psík mývalovitý pochází z Asie, přirozeně se vyskytuje zejména v Japonsku, v Koreji a na východě Ruska. Právě v Rusku byl hojně vysazován za účelem produkce kožešiny. Odtud se dostal do některých států Evropy, jako je Slovensko, Polsko nebo Česko, kde nyní žije jako invazivní druh.
V Asii žijí psíci i poblíž měst, u nás jich však není tolik, aby jim v přírodě chyběla potrava, a tak je ve městech nenajdeme. Jsou to plachá noční zvířata, která hledají své domovy v lužních lesích, v mokřadech a podél řek.
Vzhledem k invazivnímu charakteru psíka mývalovitého a jeho potenciálu způsobit ekologické škody v nových oblastech je důležité pochopit jeho životní styl a chování. Jeho přítomnost totiž může mít značný dopad na místní ekosystémy a biodiverzitu.
Potrava
Psík mývalovitý je všežravec a jeho strava se může velmi lišit v závislosti na dostupných zdrojích, preferuje malé savce, ptáky, hmyz a ovoce. Při životě poblíž řek a mokřadů jsou hlavní součástí jeho jídelníčku žáby, leklé ryby a vodní plži a mlži.
Tento tvor je také známý svým vynalézavým a inteligentním chováním při hledání potravy, což mu umožňuje přežít v různých prostředích a přizpůsobit se.
Jediný „pes", který přezimuje
I když se u psíků mývalovitých nemůžeme bavit o hibernaci jako takové, zimu přečkávají hlubokým spánkem. U nás se ke spánku ukládají během prosince a opět se probouzejí začátkem března, kdy už jsou teploty o něco vyšší. To vše z něj dělá jedinou psovitou šelmu, která se ukládá k zimnímu spánku.
Nory bez práce
Psík žije podobně jako jezevec v norách vyhloubených pod zemí. Zde přes den spí, v noci pak vylézá hledat potravu. Zatímco jezevci či příbuzné lišky si noru vykopou sami, psíci mývalovití na to jdou chytřeji, najdou opuštěnou noru po některém z těchto zvířat a zabydlí se v ní.
Stopy a trus
Stopy psíka mývalovitého se podobají stopám ostatních menších psovitých, jako jsou lišky. Mají čtyři prsty se silnými drápy a tvar tlapky je obecně širší než u lišek. Trus psíka mývalovitého je podobný trusu domácích psů, ale může obsahovat semena, bobule a jiné rostlinné zbytky, což odráží jeho všežravou dietu.
Tito savci jsou samotáři, a tak je u nich silně vyvinuté teritoriální chování. Své území si často a ve velkém značkují výměšky z análních žlázek a močí.
Psík, který neštěká
Tyto psovité šelmičky rozhodně neštěkají jako domácí psi. Zvuky, které vydávají, jsou o poznání tišší a paradoxně připomínají spíše kočičí mňoukání nebo kňučení.
K hlasitějším zvukovým projevům dochází pouze v období páření, samci během této doby v noci hlasitě vyjí a vydávají křiklavé zvuky.
Hra na mrtvého
Psíci mývalovití jsou velmi inteligentní. Svou kapacitu uplatňují nejen při shánění potravy, ale také v boji o přežití. Bylo zjištěno, že někteří jedinci hrají při ohrožení života mrtvé. Zajímavé je, že psíci umí vypozorovat i „vzdálenější" nebezpečí, například když při lovech slyší výstřely a podobně.
Psík mývalovitý jako domácí mazlíček
Až do roku 2016 bylo legální mít psíka mývalovitého jako domácího mazlíčka. Podle předpisů a nařízení Evropské unie je nyní jeho chov, rozmnožování, import, transport a vypouštění do divoké přírody striktně zakázáno.
Ti, kdo měli toto zvíře jako domácího mazlíčka ještě před tím, než tento zákon nabyl platnosti, mohou svého mazlíčka ponechat až do konce jeho života.
Je psík mývalovitý nebezpečný?
Psík může být teoreticky nebezpečný, a to hned dvěma způsoby.
Tím prvním je narušení ekosystému. Vzhledem k tomu, že jde o druh invazivní, nemá v našich podmínkách příliš mnoho přirozených nepřátel. Může se tak snadno přemnožit a v některých lokalitách napáchat nemalé škody na populaci jiných druhů, jako jsou například chránění obojživelníci či škeble, ale i drobné ptactvo, mladí králíci a zajíci. Populace psíků mývalovitých roste poměrně rychle, protože samice vyvádí velký počet mláďat, pro která má obvykle dostatek potravy.
Dalším problémem je možnost přenosu chorob na domácí zvířata či přímo na lidi. Z nemocí, které mohou psíci přenášet, jsou to například:
- Vzteklina – tato smrtelná nemoc je u nás naštěstí od roku 2004 vymýcená díky pečlivému očkování, nicméně je dobré být neustále na pozoru, protože v některých evropských státech se s ní stále potýkají.
- Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis) neboli tasemnice liščí – malý endoparazit, který se usazuje v játrech hostitele. Mezihostiteli jsou zejména hlodavci, výjimečně pak i jiní savci, například divoká prasata, koně, primáti žijící v zajetí či dokonce člověk. Bez léčby je toto onemocnění smrtelné, ale v Česku je vzácné, protože se zvířata pravidelně odčervují.
- Psinka (Febris catarrhalis et nervosa canum) – vysoce nakažlivá virová choroba, která ohrožuje zejména psovitá a lasicovitá zvířata. Je nebezpečná pro zvířata, ale pro člověka neznamená žádné riziko. Prevencí je očkování psů.
Psík mývalovitý na zahradě
Zabydlí-li se vám psík mývalovitý na zahradě, je dobré se ho zbavit. Může se pustit do sklízení vaší úrody ze záhonů, které při této příležitosti rozryje, nebo začít lovit drobná hospodářská zvířata, jako jsou kuřata, kachňata, králíčata a podobně. Psíci se živí i vajíčky.
Jelikož jsou silně teritoriální, neváhají jít do potyčky se psem či kočkou, které mohou zranit, pokousat a nakazit některou z výše uvedených chorob či parazity.
Jak se zbavit psíka mývalovitého?
Psíka se zbavíte podobně jako například kuny nebo jezevce. Nejčastěji tedy použitím živolovné pasti. Tu nastražte do blízkosti jeho nory nebo do míst, kterými se dostává do zahrady. Do pasti umístěte něco, co psíkovi zachutná, například zvířecí granule, čerstvé sladké ovoce nebo maso.
Past pravidelně kontrolujte, aby nedošlo k úhynu chyceného zvířete. Pokud při kontrole objevíte právě psíka mývalovitého, nevypouštějte ho, nejprve se poraďte s místními myslivci, kteří si případně zvíře převezmou.
Další variantou je dobře zajistit pozemek před vniknutím divokých zvířat. Klasický plot někdy nestačí, využít tedy můžete elektrický ohradník. Ten zvířeti neublíží, při kontaktu pouze vyšle krátký elektrický impulz, zvíře se lekne a uteče.